FASOVÁNÍ KAMENŮ PŘIHRÁDKOVÉ VÝZDOBY (CLOISONNÉ)

Technika přihrádkování pochází původem nesporně z Orientu, Řehoř Veliký ji nazývá Perskou prací, Theophilus Hunskou. Byla známá v Egyptě asi od Střední říše. Pro transfer techniky do antické Evropy sehrály klíčovou úlohu pontické dílny. Ve 3. a 4. století se s technikou seznámili v Černomoří Gótové a v době stěhování národů ji rozšířili jako tzv. barevný styl po celé Evropě (Pijoan 1970, s. 163–169). Kromě Byzance byly významné dílny např. v Galii. Po roce 700 n. l. její obliba klesá ve prospěch jiných způsobů upevňování kamenů (Filip 1941, s. 128–129). Byla používána pro výzdobu šperků a dalších drobných předmětů, např. kování rukojetí mečů a dalších zbraní. Mezi nejhonosnější přihrádkované předměty patří kování pochvy saxu z hrobu krále Childericha, zemřel v Tournai asi kolem  481 až 482 (dnes uloženo v Národní knihovně v Paříži). U nás je nejkrásnější ukázkou techniky nákončí pochvy saxu z hrobu velmože v Blučině u Brna (dnes uloženo v Moravském zemském muzeu).

Nejčastějším mezinárodně používaným názvem techniky je francouzský termín cloisonné (příčka, přepážka) zahrnující ovšem jak jeho horkou variantu (émail cloisonné), tak i zde představované přihrádkování za studena. V němčině jsou používány termíny podobného významu (Kastenfassung, Zelleneinlage), známý je i latinský termín domuncul i (Filip 1941, s. 128). Jako spodina je použit drahý kov (stříbro, zlato) nebo slitina mědi (bronz), vložky jsou nejčastěji polodrahokamové (český granát, almandin, lapis lazuli), skleněné nebo i z obecných minerálů (magnezit, Mrázek 1996, s. 112)

Originál spony ze 6. století z Velkých Pavlovic, nyní ve sbírce Moravského zemského muzea 
(obr. převzat z publikace I. Mrázka Drahé kameny v pravěku Moravy a Slezska, vyd. MZM, Brno 1996.)  

 

PRINCIP TECHNIKY

Do otvoru vytvořeného při odlévání předmětu, ryteckými technikami, vrtáním či do přihrádky vytvořené pájením je vložena nekovová vložka (polodrahokam, sklo) jednoduchého profilu (destička, cabochon) s tvarem odpovídajícím otvoru. Tato vložka je podložena měkkou podložkou (kůže, vosk, pryskyřice) a reflexní kovovou folií (nejčastěji se štancnovaným vzorem) a upevněna rozlisováním okrajů otvoru zlatnickým hladítkem či temováním čakanem. U spodiny z obecných kovů mohly být vložky upevněny pouze tmelem na bázi vosku (Arrhenius 1968, s. 50).

 

POSTUP REKONSTRUKCE 

Technika je prezentována na příkladu repliky spony z doby stěhování národů ze zlaceného stříbra zdobené vrubořezem a dvěma granátovými vložkami. Originál spony ze 6. století z Velkých Pavlovic je uložen ve sbírce Moravského zemského muzea. Tělo spony bylo vyrobeno pájením ze čtyř dílů stříbrného plechu, vrubořezový ornament je vytvořen ryteckými technikami.

Nejdříve byla ze stříbrné fólie o tloušťce 0,1 mm vystřižena vložka, která byla následně vyprofilována ražením štancnou na olověné podložce do podoby geometrického vzoru.

 

 

 

 

Na dno připravených otvorů byly položeny černé usňové podložky pro pružnější uložení křehké granátové vložky. Na usňovou podložku byla vložena štancnovaná fólie a následně granátová vložka o tloušťce 1,4 mm. Granát byl potom upevněn temováním okrajů otvoru čakanem. 

 

 

 

 

Cloisonné_9_finální podoba spony: Foto repliky spony ??? Eva

CHARAKTERISTICKÉ ZNAKY A RIZIKA TECHNIKY

Zkušenosti z rozpoznávání dané techniky

Fasovaný kámen může vykazovat podobnost s emailem vytvořeným technikou cloisonné, na rozdíl od něj však bývají kolem vložky viditelné stopy po lisování či temování. Typické je též užití vzorované podkladní folie.

 

Rizika poškozování

Křehké vložky jsou náchylné k prasknutí či vypadnutí, některé byly snad do otvorů pouze vlepeny tmelem. Konzervátorský zásah vyžaduje maximální opatrnost.

DOPORUČENÁ LITERATURA

Filip, J.: Umělecké řemeslo v pravěku. Praha 1941.

Pijoan, J.: Dějiny umění 3. 1970. 

Arrhenius, B.: Přihrádková výzdoba. In: Umění vikingů. Katalog výstavy. Archeologický Ústav ČSAV Praha 1968, s. 48–51.

Mrázek, I.: Drahé kameny v pravěku Moravy a Slezska. Brno 1996.